47 Prohlédnuto

Lyžování s foťákem, 22.3.- 25.3.2019

Ještě před odjezdem na další 4 dny v kopcích jsem si dal s klukama tradiční čtvrteční fotbálek. Trochu jsem se obával aby nezasáhl den blbec a na poslední chvíli jsem neutržil nějaké zranění. To se naštěstí nepotvrdilo, ale pravda je, že kdybych nepřišel, stalo se leda hovno. Nějak už jsem byl duchem jinde a i ta hra stála za prd, měl jsem si radši v klidu dobalit. Takhle to bylo večer po fotbale, i když na druhou stranu, kdybych začal nakrásně dřív, stejně bych večer neusnul, takže je to jedno. Lyže jsem sesbíral z půjčovny už přes den, k tomu stihnul nakoupit nezbytné hotové potraviny v plastu, vybrat EURa a nechat podstatnou část věcí ve správné garáži, aby to ráno svištělo.

Po zhruba 2 hodinách spánku se ozval budík a s ním nepříjemná rozcvička, neboť bylo třeba celý 80 litrový batoh o hmotnosti nějakých 20 kilogramů dotáhnout z baráku až do garáží. Že by bylo extra teplo se říct nedá, ale společně s termoskou spásné kávy pod paždí jsem to zvládnul. Kluci měli jen asi 15 minut zpoždění, což se přešlo úsměvem, a tak jsme v dobré náladě vyrazili před třetí hodinou ráno směr Rozvadov. Cesta byla tentokrát až do cíle naprosto bez potíží a vyjma drobnějšího zdržení v GaPa i bez provozu. Pavel to se mnou zvládl v bdělém stavu prakticky celou cestu, rozptyloval mě hovorem, za což si vysloužil poklonu. Skalda pro změnu nabíral téměř celou cestu síly. Holt nejsilnější lyžař.

Na parkovišti v Serfaus jsme se vyskládali v deset hodin ráno. Po loňské zkušenosti už jsem vše potřebné znal, přesto nám s převlékáním, přebalováním a všemi nezbytnostmi trvalo skoro hodinu, než jsme nasedli do podzemky a nechali se odvézt k pokladnám. Pravda, dojeli jsme tam napodruhé, neboť jsme se nechali v konečné stanici zviklat jistým pánem (věřili jsme že místním), který nám skálopevně přesvědčen tvrdil, že je ještě jedna stanice. Stihli jsme vběhnout zpět do soupravy těsně předtím, než se zavřely dveře a souprava vyjela. Pochopitelně opačným směrem, všichni 4 jsme tak zamířili zpět k parkovišti. Nedá se ani hovořit o úmyslné vyhlídkové cestě, neboť v tunelu toho k vyhlídkování není mnoho.

U pokladen nás čekalo velmi příjemné překvapení. Sleva na skipassu za ubytování v místě byla celých 50 EUR! Což nám přišlo za čtyřdenní pobyt až neuvěřitelné. Dokonce tak, že mě hlodal červíček, jestli v tom není nějaký zádrhel. České způsoby z hlavy člověk jentak nedostane. Ukázalo se však, že žádný zádrhel v tom opravdu nebyl, dokonce jsme na konci dostali ještě 2 EURa zpět za vrácení skipassu, tak jak je v Alpách zvykem. Víceméně jsme tak získali ubytování zdarma, neboť to stálo se všemi taxami a úklidem 60 EUR. Že by to jednou bylo bez zádrhelů?

Bleskově proběhl i check-in na Kölner Hütte, odkud jsme pokračovali další lanovkou do centra střediska. Tady už nic nemohlo oddálit můj obávaný okamžik. Totiž nazout lyže, helmu, hodit batoh na záda a po více než roce lyžařské nečinnosti se spustit po svahu dolů. Naprosto nerozjetý, s batohem, který svou mocností stahoval dozadu a výškou omezoval pohyb hlavy, takže nebylo možné ji zaklonit tak, aby bylo vidět dostatečně před sebe. Sjezdovka už v odpoledních hodinách také skýtala nějaké překážky, a tak se jízda vmžiku změnila v boj o nespadnutí bez jakékoliv ambice na techniku jízdy, neřku-li dokonce styl. Pochopitelně, naprosto nejtěžší část byla hned ta první jízda. Po té následovaly ještě 3 další, ty už ale byly o dost pozvolnější a i jistoty jsem nabýval čím dál víc. Poslední z nich tak již byla téměř suverénní, co se nespadnutí týká. Techniku a styl jsem přeci jen odložil ještě na později, aby té kvality nebylo až příliš. Pavel se Skaldou bojovali o poznání méně, první jmenovaný dokonce na chatu dokázal vyvézt 10 čerstvých vajec bez úhony (jak na svahu, tak na lanovce), a tak jsme se mohli těšit na čerstvou omeletu.

Na Hexensee Hütte jsme se bleskově ubytovali, zjistili, že nebudeme tentokrát jediní nocležníci, ale to pramálo vadilo. Rychle jsme totiž chvátali na sjezdovky užít si ještě skoro tří hodin lyžovaní za parádního počasí a velmi dobrých sjezdovkách. To už byly jiné jízdy než s báglem! Škoda že toho času nebylo víc, ale zase po té cestě od dvou do rána… Raději předejít zranění.

Po zavíračce vleků následovalo vybalování, seznámení s dalšími nocležníky a zakoupení basičky lahví pěnivého moku. Na chatu je totiž zakázáno dovážet svůj alkohol a konzumovat ho, což jsme se rozhodli beze zbytku respektovat. Přeci jen, někdo Čechům musí udělat dobré jméno. A taky bych se sem ještě rád vrátil. Soudě dle reakcí Skaldy a Pavla nejsem jediný. Skutečně, prostředí i chata samotná je naprosto skvělá. Jediným záporem může snad být dlouhá cesta s nutností projet celé středisko lanovkami i po svých, než se člověk k chatě dostane. Což s batohy zabalenými na více dní, se zásobami jídla a dalšími nutnostmi není zrovna příjemné, a pro slabší lyžaře jako jsem já, i celkem náročné. Ale někdo doveze i syrová vajíčka, tak proč bych to nezvládl taky.

Večer na chatě vládla příjemná atmosféra. Osazenstvo jsme tvořili my tři, jeden Polák a Německo-Americký pár s malým synem. Všichni s perfektní Angličtinou, a tak byla konverzace velmi družná a zajímavá. Vyprávěli jsme naši dnešní anabázi se vstáváním ve 2 ráno a 650 km cestou, abychom si mohli dovézt vlastní jídlo a trochu si zalyžovat. Na což Polák kroutil hlavou a prohodil něco o podivnosti Čechů. Postupem večera se ukázalo, že spolubydlící rodinka je původně z Německa, ale odstěhovala se do LA, neboť paní je odbornicí ve filmovém průmyslu, mimo jiné spolupracující s BBC. Do Evropy letěli lyžovat, neb v US je to drahé, a tak spojili dovolenou s návštěvou příbuzných a vrátili se na místo, kde už byli před 35 lety. Což Pavel zabil nezapomenotelnou hláškou, neboť prohlásil: „Ty vole, tak oni sem letí přes dva kontinenty s jídlem na týden, protože je to u nich drahý, ale Polák řek´, že divný jsme my.“

Příjemné klábosení, teplo, plný žaludek a člověk málem propásl západ slunce. Ten zde bývá opravdu velkolepý, zvláště pak, když se objeví drobounké mráčky, tak jak tomu bylo dnes. Pokud by terasa chaty nebyla obehnána skleněnými zábranami, dalo by se prakticky fotit od dveří. My však měli vyhlédnutý plácek kousek nad chatou. Rychlé dooblečení, posbírání veškeré přivezené techniky (jedno tělo, stativ, 4 objektivy a nějaké to nutné příslušenství jako filtry, baterky, samospoušť s časovačem a tak dále) a rychle ven. Foťák už byl připevněn ke stativu, stačilo opatrně projít na vyvýšeninu tak, aby se člověk nepropadl do sněhu o metr níže a mohlo se začít. Celá obloha začala rudnout, mraky pochytaly veškeré potřebné světlo, a tak se nám ukázalo nádherné divadlo. Zabořil jsem stativ do sněhu a… A nezačal fotit.. Namísto toho jsme v infarktovém stavu zjistil, že jsem právě vytvořil jeden monopod a jeden doublepod. Jedna noha praskla u krčku a prostě odpadla. A bylo po prdeli. V nejvyšším stavu rozladěnosti jsem chtěl stativ zahodit z kopce rovnou dolů, ale včas se zarazil. Nepopsatelně nas… jsem se vydal odložit/zahodit ho pod vyvýšeninou na které jsem stál. V tu chvíli jsem pochopitelně viděl rudě, pozapomněl kudy jsem se nahoru dostal a samozřejmě zapadl o metr níže do sněhu, po pás. Nedařilo se mi vyhrabat, neboť jsem chtěl foťák udržet v suchu a dost daleko od sněhu, ale stativem jsem se nemohl zapřít, neboť se okamžitě probořil ke mě. Snažil jsem se vytáhnout druhou nohu, ale za výsledek to mělo jen to, že jsem si do obou bot nahrnul veškeré množství sněhu, které se tam jen vešlo. Což k uklidnění mojí zpěněné krve zrovna nepřispělo. Už jsem si říkal, že potupně zavolám na kluky, aby mi pomohli, ale zrovna ve chvíli, kdy se vynořili zpoza rohu chaty směrem ke mě, druhá noha kdesi našla oporu a rázem jsem se vyšvihl zpět nad hranici sněhu.

Nebudu dlouze rozebírat, jaká slova se mi honila hlavou, některá jsem pužil i při popsání situace klukům, ale slunce nečekalo a bylo třeba se rozhodnout. Pavel mi kamarádsky okamžitě nabídl svůj stativ, ale odmítl jsem ho, neboť jsem nechtěl, aby o to divadlo přišel. Bleskově jsem se rozhodl pro focení z ruky, ať full-frame ukáže co umí. Ke smůlovatosti situace přispělo i to, že jsme tentokráte, po více než roce, nechal doma svůj univerzální objektiv, neboť jsem chtěl ze stativu fotit jen tím nejlepším, co jsme mohl vzít, aby fotky stály za to. Kromě toho cestu z Lofot nepřežil polarizační filtr ke zmíněnému objektivu, a tak ani nebylo o čem dlouho uvažovat. Což v tuto chvíli způsobilo, že jsme vyfotil několik snímků a běžel objektivy měnit, abych dosáhl dostatečného počtu ohnisek, která jsem v tu chvíli chtěl využít. Se skřípěním zubů jsem postupně zvyšoval ISO, jak světla ubývalo, a měl ze všeho pramalou radost, spíš se mě zmocnila malomyslnost.
Po nějaké době kluci usoudili, že to stačilo, a tak jsem si od Pavla stativ vypůjčil a věnoval se ještě pár desítek minut modré hodince. Nedařilo se mi ale svůj foťák s teleobjektivem upnout dostatečně pevně, aby byly fotky v řádech vteřin ostré. A tak jsem se rozhodl pro objektiv menší, jenže co čert nechtěl, zasekl se mi šroub se stativovou destičkou na těle Canonu a nebyl jsem schopen ji ani šroubovákem dostat dolů. Tím pádem ani našroubovat destičku od Pavlova stativu. To už byla poslední kapka. Všechno jsem sbalil a rezignoval na celý svět. Holt, takhle to vypadá když se nedaří, co se dařit má.

Vzledem k předešlým událostem nebylo ani pomyšlení na noční focení. Všichni jsme navíc začali podléhat únavě po dlouhém dni, a tak jsme dali každý po jednom pivu a před devátou už leželi v posteli. Věru, nespalo se mi dobře. Hlava pracovala na plné obrátky a když se mi podařilo usnout, byl jsem brzy probuzen voláním přírody. Jenže místnost nejvyšší potřeby byla v jiném patře a cesta vedla přes studené kachličky. Bez čoček, slepý jako axolotl, neměl jsem morál opustit vyhřátou postel a rozhodl se volání ignorovat. Což pár hodin fungovalo, ale od půl šesté od rána už jsem byl bdělý prakticky definitivně. Nastoupený večerní směr jsem si tak vychutnal do dna. Respektive do rána. Slíbil jsem si tak, že dnešního večera u postele nebudou chybět boty ani ponožky pro případ podobných potřeb.

Předpověď počasí se pro sobotu vyplnila beze zbytku. Celý den azuro, relativně teplo, takže bezkonkurenční lyžovačka jen v termotričku a nějaké té protivětrné vrstvě. Projížděli jsme všechny sjezdovky a pak se vraceli tam, kde nás to bavilo nejvíc. Vzhledem ke startu z chaty (mimochodem 2600 metrů nad mořem) hned ráno, jsme měli něco přes hodinu sjezdovky prakticky pro sebe, upravené a neprojeté, než se k nim dostali další lyžaři zespodu. Paráda se vším všudy. Dokonce i opalovací krém s faktorem 50 chvilkama nestačil a tváře tmavly a tmavly.

Celkem intenzivně jsme hoblovali celý den, s pauzou nějakých 30 minut na oběd. Klukům patří velký dík za rady a praktické ukázky toho, jak by to mělo správně vypadat. Bylo totiž už načase věnovat se technice, nejen přežití. Všemi silami se snažili ohnout dřevo a trochu se to i podařilo. Alespoň já jsem z toho měl chvílemi dobrý pocit. Pravda, jedna jízda vyšla a pak tři ne, tož tak. Důležité ovšem bylo, že dvě poslední se vydařily nad očekávání, tedy alespoň pocitově, a tak jsem den zakončil optimistickým výhledem zítřejších stop a oblouků.

Večer se nesl v podobném duchu jako ten předchozí, jen osazenstvo se malinko obměnilo. Polák odjel zase o středisko dál (jsme fakt my ty divný?!) a vystřídala ho sympatická mladá trojice složená z Angličanky a dvou Němců. Byl to další hodně příjemný večer plný hovorů. Ani jsme dnes s Pavlem neplánovali focení západu, měli jsme naopak políčeno na noční obrázky. Přesto jsem kolem půl sedmé vyběhl s foťákem kolem chaty, co kdyby. Západ to byl opět ikonický, i když o něco méně barevný než včera. Udělal jsem z ruky pár fotek a připomněl si, že i v krajinářské fotografii je možno za jistých extrémních podmínek použít sekvenční snímání. Byla tím tak zvýšená pravděpodobnost alespoň jedné ostré fotky ze série. Těšil jsem se však především na východ měsíce. Bylo druhý den po úplňku a fotky, které udělal včerejšího večera Polák, vypadaly krásně.

Kolem půl deváté jsme se začali oblíkat a vyšli ven, malinko s obavou, jestli jsme ten východ nepropásli. Nikde po měsíci však nebylo ani stopy. Malou chvilku trvalo než jsme se rozkoukali, ale potom jsme si začali užívat stále většího množství vystupujících hvězd. Po nějakých pěti minutách co oči přivykly množství světla to byl opravdu pěkný pohled. Dokonce i Sklada se svým kompaktem vyšel na fotolov.

Vzhledem k tomu, že po měsíci na východě nebylo ani stopy, vrhli jsme se s Pavlem na focení hvězd, rolby, nočních sjezdovek, chaty, světelného šumu a docela to šlo. Proměnili jsme to v takový narychlo zorganizovaný workshop, neboť jsme toho bez stativu víc dělat ani nemohl. Vždy, když jsme zpracovali nějakou scénu, Pavel mi pak půjčil destičku a svou trojnožku a umožnil mi tak taky udělat nějaký ten obrázek. Dobře jsme si vyhověli a co se týká „školení“, bylo to parádní, takhle učenlivý „student“ je radost 😊 Největší práci nám dalo překvapivě ostření. Neboť u Pavlem používaného objektivu Nikkor udělali soudruzi v NDR, nebo v Číně, nebo na Taiwanu chybu. Ukazatele pro vzdálenost ostření totiž byly opačně, což v praxi neznamenalo nic jiného, než že při ostření na blízko ukazovala rafička nekonečno a při ostření do dálky naopak nejmenší vzdálenosti v centimetrech. Což jsme zjistili až po dvaceti minutách usilovného experimentování a neustálého focení rozmazaných fotek. Až jsme oba zoufalí namířili foťák někam do nezajímavé dálky na svítící rolbu a zkusili zaostřit na ní. Automatika se na chvilku chytla, protočila sklo jako na kolotoči a rázem bylo ostro a veselo. Rafička ukazovala, že hory a hvězdy jsou vzdálené nějakých 35 cm a vše bylo v pořádku.

Musím říct, že vznikaly docela zajímavé obrázky. Bylo to chvílemi jako v loterii, neboť se nedalo předem odhadnout, jak se budou pobyhovat rolby na vzdálených místech, a tak jsme měli popředí kolikrát dost zajímavě osvětlené. I pokusy dostat do snímku samotnou rolbu občas vykreslily zajímavou scénu. Akorát mi vrtalo hlavou, kde je pořád ten měsíc?? Už tu měl dávno být! Ano, samozřejmě, mohl jsem se podívat přes svou stále ještě novou aplikaci a ověřit si časy místo toho, abych to odhadoval podle včerejška. Jenže to bych alespoň jednou musel dělat věci tak, jak by měly být, nebo alespoň mohly být. A když už jsem včera tak pěkně začal všechno hnojit. Škoda v tom nepkračovat, že?

Kolem půl desáté začal blednout východ, čím dál víc a bylo tedy jasné, že se měsíc blíží. Bylo 2 dny po úplňku, nad horami droboulinká vrstva mraků, ideální podmínky pro nějaký detail teleobjektivem. Byli jsme v tu chvíli ovšem celkem daleko od chaty, a než propásnout okamžik úplně při cestě pro brašnu s objektivy, nebo při přešroubovávání stativové destičky, rezignoval jsme na původní plán, přenechal vše Pavlovi a sám se pak snažil širokoúhlým sklem udělat z měsíce hvězdičku. No. Nesmazal jsem výsledek hned, ale bylo jasné, že tohle se úplně nepovedlo.
Pavel se chystal ke spánku a já jsem si říkal, že by bylo dobré teď využít jeho stativ a udělat nějaký pěkný časosběr, nebo alespoň zdrojové snímky pro pěkný star trail snímek. Jenže po pořízení testovacího obrázku jsem to přehodnotil. Byly teprve dva dny po úplňku a měsíc svítil tak, že prakticky vymazal veškeré hvězdy z nebe. Usoudil jsem proto, že spánek lepší mrznutí a odjuchal na ubikaci, kde už všichni ostatní zařezávali. Stejně mi to ale nedalo a ještě jednou jsem si prohlédl na displeji pořízené umění. Radost už jsem neměl takovou jako venku, ale něco se tam snad najde. A hlavně, zítra bude den D!

Poučeni o přesných časech špičky provozu na lanovkách a době klidu ze soboty, rozvrhli jsme nedělní plán tak, že jsme čas využili skutečně na maximum. Klasická pauzička na 30 minutový oběd, jinak hoblování, azuro, pohoda. Už se ty dokonalé podmínky pomalu začaly okoukávat 😊 Odpoledne jsme si dokonce střihli nějaké focení přímo na sjezdovce. Nechtělo se mi zpočátku, to je pravda, měl jsem trochu obavu vzít si na záda batůžek s výbavou a lyžovat s ním, ale usoudil jsem, že když ostuda, tak pořádná, a šel do toho. Nevěřil jsem ještě svým schopnostem natolik, abych se pouštěl do nějaké rychlejší jízdy, ale vše dopadlo bez jakýchkoliv škod.

Podmínky na lyžování sice byly dokonalé, na focení už o poznání obtížnější, neboť množství světla, protislunce, sníh, to vše byly nelehké překážky. Na displeji bylo v odlesku obtížné identifikovat i histogram, jinak spásu všeho focení, a tak jsem trochu spoléhal na nějakou tu zkušenost a doufal, že vše je přeci jen správně. Později večer jsem zjistil, že nastavení bylo správné, tudíž co jsem ovlivnit mohl, ovlivnil jsem dobře. Na ostření a rychlost pořízení/zápis snímků už jsem byl ovšem krátký. Srovnání s mým oblíbeným sportovním 7D M II dopadlo prachbídně. Ostření pomalé, o nějaké delší sekvenci snímků se ani nedalo mluvit, zápis na kartu taky trval na můj vkus až příliš. V reálu to znamenalo, že jsem si nemohl lyžaře nechat kontinuálně přeostřovat automatikou a podle potřeby neustále měnit ohnisko a pořizovat sekvence mnoha snímků. Spíš jsem musel zvolit ohnisko, pořádně dlouho zaostřovat beze změn ohniska a kompozice, a pak mi bylo dovoleno v určený okamžik pořídit 2-3 fotky před pauzou, kterou kamera potřebovala na “přechroupání” dat. Po první jízdě kluků jsem tak tušil, že to úplně na chlubení nebude. Ve druhém úseku už se mi podařilo trefovat správné momenty v obloucích a ve třetí třetině bylo dokonce i něco správně ostré. Vcelku rychle jsem se do toho dostal a býval bych rád udělal ještě jednu jízdu, jen kdyby nás netlačil čas a zavírací doba lanovek. Pěšky se nám nahoru fakt nechtělo.

Pivečko na terásce ještě za sluníčka, to už se za ty tři dny stalo zvykem. Potom únik před chladem dovnitř, večeře, dojídání všeho co zbylo. Toho dne už jsme totiž na chatě sami. Je taky potřeba dopít basičku, a tak se snažíme. Zajdeme klasicky i na západ slunce, úplně na vrchol celého střediska ale ani tentokrát nemáme morál ani sílu, přestože je to pouze nějakých 150 výškových metrů. Vše se nese hodně v rekreačním duchu. Aplikace navíc hlásila, že měsíc dnešního večera vyjde těsně před půlnocí, a tak na časosběr a nějaké ty hvězdy máme opravdu moře času.
Už odpoledne jsem si rozmyslel, jaké dva časosběry chci udělat a malinko pro to připravil i půdu. Měli bychom mít k dispozici více než 4 hodiny tmy a hvězd, takže 2 devadesátiminutové časosběry nebudou problém. Pavel už tolik fotit nechtěl, a tak jsme kolem půl deváté udělali nějaké doplňující fotky a pak mi opět kamarádsky přenechal stativ. Vše jsem bleskově nastavil, udělal pár testovacích snímků a rozjel to naostro. Samospoušť byla naprogramována na 180 fotek po 30 vteřinách. Počkal jsem na prvních pár snímků abych se ujistil, že je vše v pořádku a odešel do tepla. Poklábosili jsme, poklidili, a za nějakou hoďku a půl jsem vyšel ven s nově nabitou baterkou překontrolovat výsledek a nastavit nový časosběr. Malinko mě u dveří zarazilo, že foťák už nebliká ani nevydává žádný zvuk. Přisoudil jsem to možné malé chybě ve výpočtu/měření času a neznepokojoval se.

Doraziv ke stativu jsem shledal, že veškerá technika už opravdu spí. Zapnul jsem tedy nedočkavě foťák, abych se potěšil výsledkem. Trochu mě zarazilo, že baterie ukazovala ¾ použitelné kapacity, což by v takové zimě a celkem silném větru rozhodně nemělo být, zvlášť když pracovala 90 minut v kuse. Na nebi od začátku snímání znatelně přibylo mraků, bylo tedy jasné, že pořízené fotky budou skutečně pro časosběr a nikoliv pro hvězdné dráhy. Začal jsme je tedy bleskově projíždět pozpátku, abych si udělal představu. Otočil jsem párkrát kolečko a najednou – západ slunce!? Cože? Že bych omylem otáčel po desítkách a ne jednotlivých fotkách? Vrátil jsem se nakonec a udělal to ještě jednou, pomalu. Se stejným výsledkem. Moc se mi tomu nechtělo věřit, tak jsem postup ještě znovu zopakoval. Znovu se stejným výsledkem. V tu chvíli mi to tak nějak došlo. Baterie nepracovala 90 minut, proto je skoro plná. A v paměti není 180 fotek, ale. Kolik tedy vlastně? Prošel jsem je ještě jednou a málem mě trefil šlak. Celých 6. Což znamená, že stroj přestal pracovat přesně 30 vteřin potom, co jsme se ujistil že vše v pořádku běží a odešel. Kdybych tak učinil o snímek později, zjistil bych závadu a hned ji mohl napravit. Vynikající načasování. Tak nějak vcelku odpovídající tomu, co se z hlediska focení celý výlet dělo. Bylo mi jasné, že ze 6 fotek časosběr prostě nebude. A štvalo mě to strašlivě, neboť podmínky pro něj se zdály naprosto dokonalé. Ale nedalo se nic dělat, maximálně si už asi popáté za posledních pár dní zanotovat parafrázi “když se nedaří, co se dařit má”.

Vzhledem k tomu, že na chatě nikdo nebyl, rozhodl jsem se vyměnit baterku, nastavit vše znovu a nechat techniku napravit, co se nepovedlo. Bez obav bych si šel lehnout a za 2 hodiny vše vyzvedl. Jenže, čert ví proč, nedokázali jsme se samospouští spolupracovat. Nedokázal jsem správně nastavit to, co jsem po ní chtěl. Ze Stubaie jsem si pamatoval, že tam je drobný zádrhel, a nastavování neprobíhá tak, jak by velel selský rozum. Jenže jsem si za nic na světě nemohl vzpomenout, kde ten zádrhel tkví. Zkoušel jsem různé varianty asi dvacet minut, ale neúspěšně. Možná za to mohlo třetí vypité pivo, možná mi jen prostě nebylo souzeno tento víkend úspěšně dokončit čtvrtou kapitolu nočního focení. Všechny události tomu nasvědčovaly. Ani po dvaceti minutách jsem to nedokázal zlomit, a tak jsem definitivně rezignoval. S pomyslnou slzou v oku vše zabalil a odnesl na pokoj. Kluci už spali, a tak jsem jen potichu složil výbavu do kouta a šel si taky lehnout. Nedařilo se mi ovšem usnout, rozpumpovaný adrenalin musel nejdříve vyprchat.

Ráno jsme se probudili do jiného dne. Sněžilo, foukalo, znatelně se ochladilo a především, bylo mlhavě a zcela zataženo. Rozhodli jsme proto, že první naše cesta povede s batohy do auta a pak uvidíme, jak dlouho a jestli budeme ještě lyžovat. Sbalili jsme tedy vše včetně zbytků jídla, zaplatili, a vydali se směrem dolů. Jenže ještě předtím nás zastavil pan domácí, vrazil nám do ruky vysavač a mop a vysvětlil, kde všude máme uklidit. Respektive všude, ale někde můžeme méně pečlivě. Paráda, takže zase sundat bundy a šup na všechny čtyři. Holt malá nevýhoda těch, kdo odjíždí poslední. Ale nějak moc nám to nevadilo, za 10 minut bylo hotovo a noví návštěvníci se tak mohli bez obav omýt v nablýskané koupelně, nebo pojíst z podlahy prakticky kdekoliv v kuchyni a lágru. Tak kvalitně jsme uklidili!

Cesta dolů byl skutečně hluboký zážitek. Jestli jsem měl včera pocit, že už mi jízda na ďáblových prnech celkem jde, dnes jsem to celé přehodnotil. Batoh zpátky na zádech, viditelnost prakticky žádná a technika šla okamžitě k šípku. V boji se svahem se ozvaly nevymýcené předchozí zlozvyky, takže brzy poctivý záklon, vyvalené oči a už to jelo. Navíc mi přes noc napuchla levá noha, nebo co, což bylo nepříjemně a celkem znatelně bolestivé. Paradoxně byla situace lepší na prudším svahu, nějak mi rychlost a setrvačnost pomáhaly. Zato na „přibližovací“ modré sjezdovce, tam jsem si užil dosyta. V té neviditelnosti která panovala, jsem pořádně neviděl kam jedu. Skalda to řešil jízdou těsně u hraničních praporků, já se naopak snažil držet co nejvíce středem. Ráno ještě nehrozily žádné nahromaděné sněhové hrboly nebo vyjeté muldy, potíž ovšem pro mě tkvěla v přirozených nerovnostech, které prostě nebyly vidět. Tak se mi stalo poprvé v životě, že se mi zatočila hlava až tolik, že jsem myslel, že omdlím, nebo mi vypoví nohy. A to dvakrát po sobě. Bez předchozího varování jsem se totiž několikrát zhoupnul, párkrát změnil sklon a několikrát vyjel neočekávaně vzhůru. Efekt horské dráhy se zavázanýma očima v plné parádě. Nic moc hrozného, ale ne že bych to nutně musel zažít znovu. Dokázal jsem konečně v plném rozsahu pochopit, proč si profesionálové, řítící se svahem více než 130 km/h, stěžují, pokud je špatná viditelnost. Aniž bych se této rychlostní hranici byť jen přiblížil, a to ani v myšlenkách, natož na svahu, byla to velká zkušenost.

Zdárně jsme dojeli do mezistanice, odhlásili se z ubytování, vyzvedli zálohu a zaplatili za pobyt. Prakticky jen asi o 10 EUR více, než byla naše sleva za skipass, což vážně potěší. Pak už jen sjet mírný poslední úsek a hurá do auta odložit batohy. Jenže ten poslední úsek byl paradoxně nejhorší ze všech. Viditelnost už bezproblémová, zato tuny a tuny rozježděného mokrého sněhu, hluboké závěje, prostě marast. Zapotil jsem se jako v létě, ale nakonec jsme cíle dosáhli bez úhony všichni. Neobešlo se to bez mého barvitého výkladu okořeněného nespisovným výrazivem ještě na svahu, ovšem to mi bylo za pár hodin Pavlem po zásluhe vráceno i s úroky. Důležité ale bylo, že jsme všichni dorazili k autu, které na parkovišti skutečně ještě stálo, uložili vše nepotřebné do kufru a vydali se pěkně nalehko využít změnu počasí k lepšímu.

Obloha se skutečně vybrala do polojasna, a tak jsme řádili ještě skoro 3 hodiny. Na svazích tou dobou bylo pramálo lyžařů a občas jsme sjezdovku měli skutečně jenom pro sebe. Sjížděli jsme rychle, bez zastávek, jednu jízdu za druhou a fakt nám to šlo. I mě. Docela. Trochu. Po půl třetí se ovšem obloha zase zatáhla, tentokrát neprodyšně včetně hustého sněžené a opětovné nulové viditelnosti. A tak jsme definitivně ustoupili. Posilnili se kafem v „základním táboře“ pod lanovkou a pak už se vydali na cestu do reality. Ta tentokrát proběhla bez nejmenších potíží a zdržení, hurá.

Výlet to byl naprosto skvělý. Ať už složením party, zážitky, počasím, prostě jedna báseň. Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, vím už i jak dopadly fotky. A v tomhle směru mám stále smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že se alespoň něco povedlo, na druhou vím, že nebýt shody okolností, mojí blbosti a částečně také lenosti, mohlo to být o mnoho lepší. Dalo se z toho vytěžit, podmínky nemohly být lepší. Zřejmě to na venek poznat nebude, 10 až 12 hodně pěkných a reprezentativních obrázků se rozhodně najde, ovšem ten červíček v mojí hlavě už zůstane. Tudíž, kapitola čtvrtá o nočním focení by se dala hodnotit jako nedokončená, s podtitulem “když se nedaří, co se dařit má”. Nápravu bude muset sjednat nový stativ v příštím dějství.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *