41 Prohlédnuto

22.7.2019

To mi ten týden pěkně začíná. Hned ráno mě bába u nás v práci na recepci vyhodila, že tam v žádném případě nesmím s kolem. Větší píčovinu jsem dlouho neslyšel.. Na moje vysvětlování, že jen vlezu do výtahu, sjedu do garáží a tam kolo na vyhrazeném místě řádně uschovám a uzamknu, tak jak se sluší a patří, mě už pakovala ze dveří. Ruskou češtinou pak vysvětlovala, že musím do garáží stejně, jako kdybych jel autem. Namítal jsem marně, že nevím kde to je, neboť nevlastním auto. Do vysvětlování, že auto ve skutečnosti vlastním, ovšem nevlastním k němu buržoazní vymoženost, totiž elektronickou kartu opravňující ke vjezdu do zmíněných garáží, neboť tu vlastní jen platově mnohonásobně výše postavení manažeři (a proto jezdím na kole), jsem se nepouštěl. Na moje hudrování nebyl brán pražádný zřetel, a tak jsem za pár vteřin kolo tlačil pěkně kolem parku.

Garáže jsem sice záhy našel, ale místa vyhrazená naší společnosti, to byl trochu oříšek. Neřku-li pak samotné stání pro cyklisty. Díky orientačnímu smyslu vybroušenému stovkami dní v horách, vydal jsem se směrem, kde jsem na povrchu tušil recepci s babou jagou a pod ní výtahy. A světe div se, ani tentokrát smysl nezklamal. Jen pár dalších desítek vteřin zabralo nalezení cyklostojanů, které k mému asi ani ne překvapení byly zcela prázdné, i když ověšené množstvím zámků a řetězů. Asi kdyby náhodou. Našel jsem si tedy jeden prázdný stojánek, přicvakl k němu svého Ghosta a vyjel výtahem do míst, odkud jsem byl před deseti minutami odejit. Ať žije logika.! Příště to zkusím bočním nákladním výtahem, jako správný rebel 😊

Pointa toho celého je, že si po práci půjdu zajezdit kousek od Prahy. Plánuju Chocerady jako výchozí bod. Celé toto jsem pak absolvoval proto, abych odpoledne ušetřil čas a místo zbytečného popojíždění sem a tam mohl vyrazit rovnou z kanclu. A navíc mi to dá možnost projet se jinde, než směr Jílové apod. Tam jsem byl minulý týden 5 x. Ano, zadařilo se jet 5 dní vkuse! Poprvé v životě.

V úterý jsem se rozhodl vyzkoušet, co udělala aklimatizace z Himalájí potom, co jsem se jakžtakž zotavil z virózy a trošku zregeneroval. Původně jsem to měl v plánu už o víkendu, ale nohy po fotbale hraném po 2 měsíční pauze řekly, že bude ještě odpočinek. A tak jsem si dal docela intenzivní, necelých 50 km dlouhý okruh, až v úterý. Docela to šlo, vezmu-li v potaz, že jsem na tom 6 neděl neseděl. A tak jsem si hned na středu domluvil home office a po 16. hodině už zase seděl v sedle, tentokrát na cca 75 km švihu. Ten byl v plánu více pohodovým tempem, o což se prvních patnáct kilometrů postaral i provoz na silnici. Kruhové objezdy a semafory, spousty aut, to se rovná pomalé a neplynulé jízdě o rychlosti s opoceným čelem přesahující dvacítku průměr. Po útrpném výjezdu z Kamenného Přívozu jsem se navíc „srazil“ s dalším osamělým jezdcem Petrem, pokecali jsme a jeli další desítky kilometrů spolu. Trochu jsem u toho zapomněl jíst a pít, takže jsem byl odměněn docela slušnými křečemi, pochopitelně v úplném závěru, v posledním Modřanském výšlapu od řeky k baráku. Tentokrát jsem to ale statečně ustál za pomoci úplně nejlehčích převodů, jaké moje silnička vůbec nabízí. Šlapal jsem jako křeček, z 80% levou nohou abych tu pravou pošetřil a povedlo se mi dojet, aniž bych musel slézt nebo tlačit. Zvládnul jsem to, respekt 😊 😊

Ve čtvrtek jsem proto zrušil svojí účast na fotbale. Ono, plánovaná sestava stejně neskýtala žádné velké herní požitky, tudíž to byla volba lehká. Vyjel jsem vyklepat si nohy, se zařazením několika menších kopců, jenže soudruzi v mapách udělali někde chybu a namísto volných 35 km to bylo téměř o 10 víc. V kombinaci s pokročilou večerní dobou bylo třeba zvolit svižnější návrat. Nohy však neutrpěly žádnou větší újmu, po hodně prkenném začátku se rozhýbaly a bylo dobře. Proto jsem zvolil vyjížďku i v pátek, namísto odpočinku před sobotním hlavním dnem.

Tour de France měla v sobotu na programu legendární Tourmalet. Já jsem si taky naordinoval řádné výškové metry, i když stále jsem se profíkům blížil tak na polovinu. Dobře jsem se na to vyspal, pojedl a vyrazil autem směr Neveklov, kde jsem chtěl rozložit základní tábor. Za deset minut jsem pak vyjížděl znovu, tentokrát už s řidičákem. Navigace mi ukazovala dojezd cca za hodinku, což mi přišlo divné, neboť ještě před pár dny to bylo bratru 40 minut a ze zkušenosti vím, že to odpovídalo realitě daleko více. Taky mě to za Kamenným Újezdem vedlo po 106 namísto 105. Tvrdohlavě jsem odbočil na správnou cestu a za 10 minut už klopýtal objížďkami po Středočeském kraji, často po silnicích, kterým bych se na kole rád hodně zdaleka vyhnul. Díky téhle zkratce jsem nabral 8 minut sekyru, ale což, počasí bylo skvostné, nebylo kam chvátat.

Vyjel jsem před 13. hodinou a za slabých 60 minut už projížděl Sedlčany. Jako pan doktor v podání Rudolfa Hrušínského jsem chválil silnici, krajinu, počasí i kopce. Najeto, respektive nastoupáno jsem měl už 300 výškových, ale tak nějak jsem o tom ani nevěděl. Prostě příjemné vlny v krásné krajině. Za Sedlčanami se vlnky chvílemi změnily ve větší vlny, ale až na pár skutečných stojek s až 12% sklonem to nějak šlo. Nepříjemnější bylo spíše horko, které podle mého ROXíku dosahovalo 36 stupňů, ale před Milevskem byl pěknej sjezdík k ochlazení.

V Milevsku jsem nejdříve závistivě projel kolem koupališť, kde to byl mimochodem jeden hroch vedle druhého, abych poté zakotvil na benzínce pro zásoby. Dokoupil jsem tekutiny, pojedl něco čokoládových tyčinek, dopřál si kofeinový doping a znovu usedl do sedla. Bylo lehce po třetí hodině odpoledne, na tachometru necelá padesátka, a vedro dosáhlo vrcholu. Směrem Sedlec-Prčice ukazatel sliboval 19 km cesty, jenže co jsem nevěděl, že prvních 10 z toho je do kopce. Občas se slušným sklonem. Na mapě to po zobrazení výškového profilu vypadalo jako menší krtinec, který ovšem nehrozil torturou. Jenže na 120 km grafu tak vypadá skoro každej…

Abych to neprotahoval, nastal boj. Nejdřív jsem měl radost jak stoupám a nabírám výšku, kterou pak ztratím v jistě zábavném sjezdu. Později jsem si říkal, že je občas lepší předem nevědět co člověka čeká, neboť se nemusí předem strachovat. Pak přišla zlost a kletby pokaždé, když se kopec na chvilinku dorovnal do neznatelného sklonu a vypadalo to, že je u konce, aby za nejbližším stromem nebo zatáčkou zase utáhnul. Přišla i rezignace na nějakou hrdost při volbě převodů a rychlostního průměru. Přišla, respektive přiletěla vosa, trefila se přímo límcem pod dres a dostal jsem dvě dávky z žihadla. Pak přišlo k sobě kafe a 2 litry tekutin, které jsem těsně před kopcem téměř naráz vypil. To všechno najednou chtělo ven. V kombinaci s horkem, které ten den dosáhlo maxima, špatná kombinace, neboť člověk nutně potřeboval svlažit hubu, ale bál se napít, aby to všechno nešlo zase rychle zpátky. Tak bojoval dál, až se mu začala točit hlava a zvonit v uších. A ve stehně se opět ozvalo známé cukání…

Doslova v mrákotách jsem kopec dobojoval a snad za odměnu mi někdo do cesty postavil autobusovou zastávku ve stínu stromů s příjemnou lavičkou. Chtě nechtě jsem si tu dal 10 minutovou přestávku. Nejsem úplně přítel častých zastávek a už vůbec ne tam, kde je nemám naplánované, ale chvilku jsem měl opravdu strach, že omdlím. Počítač ukázal nějakých 960 nastoupaných výškových metrů, což taky není nic na co bych nebyl zvyklý, ale to vedro. Ještě že do Prčic už zbýval skutečně víceméně jen sjezd.

V Prčicích jsem se ochaldil ve fontáně tak šikovně, že mi do ní spadly sluneční brýle. Chvilku jsem je lovil, o to nic, ale když oschly, neviděl jsem přes ně ani hov… Papírové, vlastně žádné kapesníčky s sebou na kole nevozím, tak nezbývalo než si po cestě zamžourat. Ta už ubíhala daleko lépe a do další občerstvovačky zpět v Sedlčanech proběhl dojezd bez větších halucinací 😊 Oproti plánu jsem se tu ovšem rozhodl, že odbočku přes Slapy opravdu vynechám. Ani nešlo o těch cca 10-15 km navíc, spíš o těch minimálně dalších 500-600 výškových metrů. To jsem cítil, že by bylo v dnešním vedru přes hranu. Což o to, nohy krásně jely a jistě by to daly, ale pořád se mi čas od času zatočila hlava a lehce temnělo před očima. Neměl jsem moc morál to pokoušet. Do Neveklova tak kolo vedla opět silnice 105, stejně jako několik hodin předtím. Jen teď se mi ty vlnky zdály tak nějak prudší. Asi z týhle strany.?

Zpět u auta mi kompjútr ukazoval najetých 98,5 km, což se nedalo akceptovat a bylo třeba vydat se ještě směr Benešov. Chvilku mi dokonce hrála v hlavě myšlenka na dojezd až do výše zmiňovaného města, ale následný kaskadérský průjezd jistého dementa v BMW ji zase zatlačil zpátky, a tak jsem se otočil, jakmile ručička dosáhla 100 km. Celkový účet tak zněl na necelých 101,5 km a 1300 výškových metrů, což sice Tourmalet nepřipomíná ani vzdáleně, ale stydět jsem se nemusel.

V autě jsem ze sebe seškrábal ponožky, nasadil sandále a pustil si klimu na maximum celou cestu až domů. Dobře jsem se najedl a natěšen, společně s pocitem dobře odvedené práce, pustil si záznam etapy na ikonický Tourmalet. Naprosto fantastická podívaná, úžasná etapa. Jen když jsem viděl, jak si tam borci nastupují ve sklonu 10-11% a vzpomněl jsem si, jak jsem se v takovém sklonu dneska skoro zastavil, nějak mě víc rozbolely nohy. A to ještě vypadají, že je jízda do těch stěn snad celkem baví.

Neděli jsem si naordinoval jako odpočinkovou, neboť řiť moje neregeneruje tak rychle jako nohy, a bylo třeba udělat i nějakou práci. Měl jsem z treninkového týdne dobrý pocit. Ovšem, jak už to většinou bývá, každý příběh má své rozuzlení, svojí pointu. Ta moje spočívá v tom, jak jsem večer zjistil, že moje bývalá spolužačka a vášnivá cyklistka, ujela v sobotu 500 km. Trvalo jí to pod 24 hodin. Ve stejném počasí, v jakém jsem jel já a které mě odrovnalo. K tomu navíc hodiny po tmě, pak i v bouřce, větru, dešti, v zimě. Klobouk dolů před tím nezlomným morálem. Jdu se stydět a připomenu si to pokaždé, až budu na kole fňukat..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *