44 Prohlédnuto

Jak se to celé seběhlo

Abych malinko nastínil genezi vzniku celého podniku, musím se vrátit o 2 roky zpět, cca do září 2017. S kamarády sedíme po pravidelném čtvrtečním fotbálku na večeři a debata se, jako velmi často, stočí k horám. „Objevil jsem trek v Himalájích za super peníze, malá skupina. Ještě jeden kámoš by jel taky, tak se poptáme a jeli bychom třeba ve 4“ vysype na mě zčista jasna parťák Tomáš. „Jasně, jdeme do toho. Organizaci nechám úplně na tobě“ odpovídám prakticky okamžitě, aniž bych si stihl promyslet, co to vlastně říkám. Totiž, nepřikládám tomu žádnou velkou váhu, abych se přiznal. Kdybych se měl zúčastnit všech takto u piva naplánovaných expedic, nebyl bych doma prakticky nikdy. A čas mi dá za pravdu.

Střihem se totiž dostáváme o 13 a měsíců dál, do října 2018, aniž by se ohledně projektu Himaláj něco zásadního změnilo. Měl jsem ten rok za sebou nádhernou expedici na téma polární záře, nespočet dní v rakouských Alpách a Dolomitech, nebo třeba týden flákání u moře. Tuto dovolenou jsem musel zorganizovat (a především zaplatit) jako výkupné své milované partnerce právě za zmíněný výlet za polární kruh (ještě navíc v zimě 😊). Ne že by tam utrpěla jakoukoliv újmu, ovšem miluje cokoliv jiného, jen ne zimu (především pak miluje zahálku na prosluněných místech, nejlépe u moře). Když to řeknu zdrženlivěji. Pokud bych si, jak praví klasik, nebral servítky, mohl bych prohlásit, že zimu nenávidí. A takový průjezd Laponskem při -35°, nebo stopování kohokoliv projíždějícího v 5 ráno při -22°, neboť už i autobaterie usoudila, že je zimy dost, to vše jsou zážitky mírně vzdálené ideální dovolené dle mojí drahé polovičky. Nepomohlo v tu dobu ani vyprávění o kamnech, požáru Národního Divadla, nebo pohádky Mráz – nejlepší děda (když už jsme u těch klasiků), tudíž, pro klidné a harmonické partnerské soužití v časech budoucích bylo potřeba zajistit opravdové slunce a teplo. Ale to jsem úplně odbočil, vraťme se do hor.

V říjnu 2018 jsme s Tomášem a dalšími 2 kamarády na krátkém pochodu v Karwendelu, užíváme si pohodlí Winterraumu a skvělého počasí. Bohužel, stejný nápad měla i vcelku početná skupina Němců, která si s sebou navíc dovezla velkou zásobu nápojů rozhodně neoznačenou etiketou Alkoholfrei. Když pak ještě v půl druhé ráno chata doslova nadskakovala hurónských řevem, rozhodl jsem se zakročit. Dalších 5 minut jsem ale dumal nad tím, jak to udělat, aby nepoznali, že je budu z vedlejší místnosti kárat já. Moje znalost Němčiny nedovolovala pouštět se do rozsáhlých disputací. Čeština by v tomto ohledu byla mnohem lepší, ovšem hádám, že takto vedená debata by nezanechala mnoho stop pro změnu na Němcích. Angličtinou bych se zase okamžitě prozradil, neboť my 4 bychom byli jediní podezřelí. Spásná myšlenka na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a zanedlouho se do řevu opilců vloudil řev další a věta, kterou mám na talíři dodnes: “Guten Nacht! Danke!!“ však kupodivu zabrala! Sice asi na 3 minuty, ale snaha byla.

Parádně odpočatí po takto strávené noci a celodenní túře jsme následující večer zasedli ke stolu a debata nějakou náhodou přišla zpět k Himalájím. Domluvili jsme se, že se do konce listopadu přihlásíme (tentokrát už doopravdy) bez ohledu na to, jestli se někdo přidá, nebo ne. Tomáš opět slíbil se o celou záležitost postarat a já to opět nebral příliš vážně. Jenže tentokrát se věci skutečně daly do pohybu, Tom se toho svědomitě ujal, uskutečnil několik telefonátů a zanedlouho už mi v mailu přistála závazná přihláška. No, a co včil. Tak jsem jí podepsal a poslal zpět. Zaplatil zálohu a bylo dokonáno.

Je tu březen 2019 a já jsem opět na Lofotech a opět putujeme za polární září. Zničeho nic mi volá Tomáš, což zjišťuju s několikahodinovým zpožděním. Vyřeší to SMSka, ale zpráva je dostatečně jasná i tak. Máme letenky a musíme je do týdne zaplatit. Prý až budu v civilizaci, mám se na to urychleně podívat. V civilizaci.. Že je tady všechno na 10x vyšší úrovni než u nás, to je vedlejší. A wi-fi tu je rychlejší než jůpísíčko u nás doma. No nic, drobná odbočka na téma civilizace.

Tvrdě vydřený honorář z expedice + další úspory tak během okamžiku mizí v nenávratnu a mě je jasné, že teď už je to doopravdy. Pojedeme a navíc se nemusím absolutně o nic starat. To je asi ta nejkrásnější změna oproti normálu. U drtivé většiny cest jsem totiž organizátorem já, což znamená spoustu starostí navíc. Ty teď mizí a asi i díky tomu jsem pořád tak nějak v bohorovném klidu. Alespoň si konečně zjišťuju, kde přesně ten Ladakh vlastně leží a co přesně nás tam čeká. Zjištění to není úplně uklidňující. Je to všechno tak nějak delší, vyšší, prostě vůbec ne taková procházka, jak mi o tom Tomáš vyprávěl (a já ve slepé důvěře nekladl všetečné otázky a věřil). I ta Stock Kangri, na kterou máme vylézt, není nakonec takovej „choďák“ a asi se tam celkem zapotíme. Přeci jen, šestitisícovka je šestitisícovka. Ještě si moc dobře pamatuju, co moje tělo vyvádělo už kolem 5000 na Elbrusu a nebylo to úplně pěkný. Je mi tedy jasné, že budu muset v treninku hodně přidat.

Klapka, další střih, konec května 2019, pravidelný fotbálek a debata u večeře.

„Ty aerolinky se kterejma letíme zkrachovaly.“

„Jasný, ten byl dobrej!“

„Ty vole, já si nedělám pr..l!“

Dlouhé ticho, a potom: „Jako fakt?!“

„Jo, no…“

Ještě hodnou chvíli mojí odkrvené hlavě trvalo, než tyhle informace zpracovala. A vlastně nemohu tvrdit, že se to povedlo. Překotný kolotoč myšlenek co následoval by se dal charakterizovat výrazem chaos. Kompjútr uvnitř plival různá řešení a scénáře, až z toho vylezla červená stopka s nápisem nejedeme nikam. K tomuto závěru mě vedla především úvaha, že jsem info dostal od kamaráda, nikoliv od pořadatele. Zvyklý na české poměry jsem automaticky předpokládal nadcházející potíže, přinejmenším spočívající v nekomunikaci pořadatele, nekonečné spory o peníze a nepatrnou šanci na dobrý konec. V tu chvíli pro mě expedice skončila.

Začátkem následujícího týdne přišla oficiální komunikace od pořadatele, vysvětlující celou situaci. Což bylo sice dobré znamení, ovšem vyhlídky se o mnoho nevylepšily. Resultát spočíval v tom, že ať už bude finální řešení jakékoliv, mojí šrajtofli se to v žádném případě líbit nebude. Okamžitě proběhl telefon s parťákem, ve kterém jsme si navzájem „poplakali“ na rameno (v případě našich chytrých telefonů ani ne tak na rameno, jako spíš do ucha) a po proudu nepublikovatelných slov se navzájem ujistili, že na to prdíme. Pak ale následovala už pragmatičtější debata, ve které jsme shrnuli fakta:

  1. Máme zaplacené letenky od neexistující společnosti, se kterou neodletíme a peníze (ovšemže nemalé) s velkou pravděpodobností už nikdy neuvidíme
  2. Máme zaplacenou nevratnou (rovněž nemalou) zálohu a podepsanou smlouvu
  3. Do začátku expedice zbývá méně než měsíc, proto jsme smluvně zavázáni uhradit i zbytek ceny (taktéž nemalý)
  4. Pokud bychom odstoupili od smlouvy, nemáme už nárok na vrácení žádných (ani malých) peněz
  5. Suma sumárum, jsme v tom za x desítek tisíc (jak jinak nemalých, ale především dokonale nevratných) bez ohledu na to, jestli někam pojedeme, nebo ne

Usoudili jsme nakonec, že v takovém případě nám zrušení zájezdu v žádném případě nepomůže, ba právě naopak. Jediným východiskem je tak zakoupit náhradní letenky, investovat dalších x desítek tisíc, ale alespoň odjet. S tím, že možná jednoho krásného dne, který jsme považovali za stejně vzdálený jako den, kdy fotbalová Sparta opět vyhraje titul, uvidíme nějaké peníze zpět. Ale bůhví jestli. Tomáš náš hovor ukončil slovy, že „snad jsou to jediné problémy, které nás čekají. A je dobré si je vybrat teď, než na místě“. Jenže, mýlil se.

V následujícím týdnu, nutno férově dodat, že za velké podpory a asistence pořadatele, jsem vybrakoval zbytek účtu, pořídil náhradní letenky a truchlil. Rozpočtově jsem se dostal hodně do červenejch a doma jsem o tom raději taktně pomlčel. Víceméně jsem se za těchto podmínek přestal kamkoliv těšit. Napadaly mě myšlenky o tom, že jsem vlastně vůl, protože do Ladakhu jsem ani nechtěl, radši do Nepálu, a vůbec. Prostě všechny ty kraviny, jaké člověka napadají, když se nedaří, co se dařit má. Navíc, nenadálé výdaje rozhodly i o tom, že mohu zapomenout na nějaký upgrade fototechniky a nový stativ prostě nebude (starý nepřežil vcelku zanedbatelné mrazíky v rakouských Alpách koncem března). Vpravdě jsem byl rád, že mi zbylo na nějaké extra paměťové karty a nový polarizační filtr. Ten sarý pro změnu nepřežil transport batožiny z Osla do Prahy (což jsem pochopitelně dávno zapomněl a zjistil to při balení techniky 3 dny před odjezdem).

Byl předvečer dne D. Už i rébus, jak zabalit, aby měl člověk vše (pochopitelně především na focení) a vešel se do váhových limitů aerolinek, měl úspěšného řešení. Očkování se asi taky ujalo, nějaké kapesné přeci jen na účtu zbylo, nálada se lepšila a já se začal doopravdy těšit. Jediná malinká kaňka už spočívala jen v mojí nenávisti k létání a představě 3 letů přes dva kontinenty. Navíc nad oblastí, kde v těch dnech hrál Írán hru na sestřelování amerických dronů za stovky milionů dolarů, na což princ Kazisvět s přehazovačkou reagoval hrozbami o vyhlášení války (a zvládl by to prý i bez tatínka).

Pouštěl jsem si proto raději videa z youtube, abych nasál atmosféru a vlastně poprvé pořádně viděl, jak to tam vypadá (včetně výstupů na Stock Kangri) . V ty momenty jsem definitvně pochopil, že Ladakh sice není vysněný Nepál, ale rozhodnutí jet bylo naprosto správné a bude to parádní zážitek. A taky že jo. Hluboký a trvalý.

V následujících kapitolách se pokusím o tom povyprávět, jak nejlépe dovedu. Snad i trochu pobavit, možná malinko poučit. V každém případě ale sám sebe donutit, vzpomenout si na co nejvíc detailů. Občas možná nebudu dobrý příběh kazit pravdou, ale jinak svatosvatě slibuji, že vše, o čem se dočtete, je pravda přinejmenším z 90% 😊 Tak snad se bude líbit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *