227 Prohlédnuto

Pohádková cesta do pohádky (Den 1.)

Když člověk ví, že ho čeká vykonávání činnosti, kterou skutečně nenávidí, bude se jí muset věnovat následujících minimálně 20 hodin (a to jen v případě, že vše proběhne bez potíží) a ještě kvůli ní vstává ve 4 ráno, tak to může být jedině blázen. Nebo zoufalec. Osobně se považuju spíš za člena první skupiny. Ovšem potom, co jsem si po cestě na letiště vyslechl řeči, že “když se něco může po… tak se to po…” a podobné, k tomu loučení jako bych se neměl nikdy vrátit a již zmíněná nenávist, až strach z létání, to vše mě celkem rychle naverbovalo do skupiny druhé. Ověšen batožinou a obavami jsem tak váhavě, krokem nejistým a loudavým, vstoupil do letištní haly…

Na letišti Václava Havla měla dostaveníčko jedna část naší skupiny (čítající pět hlav), ta druhá letěla z Vídně a potkat jsme se měli až v Delhi. Nebudu tu zdlouhavě vyjmenovávat všechny, nemá to cenu, a beztak to je všem laskavým čtenářům fuk. Tudíž budu jména do příběhu zasazovat postupně, tak jak budou vstupovat, a některá možná nakonec vynechám úplně. Vůbec ne z nějakých osobních antipatií, ale prostě jen kvůli zjednodušení a co si budeme nalhávat, i kvůli paměti. Neboť ta, zasažena vysokohorským klimatem a nedostatkem kyslíku, nazlepšila se mnoho ani s odstupem, a proto je přiřazování rolí k událostem a dialogům malinko obtížnější.

Prozatím si tedy vystačíme s tím, že jsme se v Praze potkali s Tomášem (pochopitelně) a Michalem. Což měl být po následující 2 týdny náš strážný anděl. Prostě průvodce, mající na starosti komunikaci s Indy (hurá), jak se krásně česky říká trouble-shooting a prostě vše, na co si člověk jen vzpomene. V Ladakhu už několikrát byl, a tak jsem se těšil, že se jistě zajímavými historkami jen hemží. Na první dojem rozhodně sympaťák. Potom se ale se mnou začal fundovaně bavit o focení a vypadlo z něj, že veze taky zrcadlovku. Navíc na moje nesmělé přiznání, že v zavazadle skrývám i stativ, nějaké to sklo navíc a pár kravinek potřebných ke zlepšení obrázků, nereagoval negativně, spíš naopak, čímž si mě naprosto a definitivně získal. Věděl jsem, že tahle cesta bude dobrá.

Tuhle bláhově optimistickou představu se mi však svojí činností snažil už na začátku rozmluvit personál letiště. Jakoby nás chtěl připravit na Indii. Totiž, u balírny zavazadel není možné platit kartou. Na mezinárodním letišti prosím! Na cestu do Asie jsem si navíc nějak zapomněl přibalit české koruny, takže platba nakonec byla domluvena v měně mezinárodní, tedy EUR. Jenže ty zas podnikavý pán neměl jak rozměnit (nebo tak alespoň přesvědčivě tvrdil), já pro změnu mince do parkovacích automatů nechal rovněž doma, takže další pat. Vyřešen byl zaokrouhlením platby směrem nahoru k nejbližší možné papírové bankovce. Řekněme tomu diškréce pro personál.

Další zádrhel nastal při check-in proceduře, ovšem to jsme v tu chvíli ještě nevěděli. Přáli jsme si odbavit se společně s parťakém Vincem (4. hlava z naší pražské skupiny), abychom mohli sedět v letadle nějak u sebe. Nic důležitého, ale na druhou stranu, proč ne. Slečna nám ochotně vyhověla, nechala odbavit zavazadla a vydala nám všechny potřebné letenky. Odletěli jsme tak směrem do Paříže, kde dobrodružství začalo.

Po příletu tam nás trochu zarazilo, že nás přes obrazovky hledají jako opozdilce. Jak to mohli vědět, když let byl za nějaké dvě hodiny a rozhodně ještě nemohl být nikdo odbavený? Trochu mi to připomnělo klasickou větu z kancelářského prostředí. Přišel mi e-mail, že jsem poslední, kdo ještě nevyplnil anonymní dotazník. Společně s námi byl hledaný ještě jistý D. Unbekannt. Hledá se pan Neznámý. To snad nemohlo být ani lepší. Nechat se hledat s takovým jménem, prostě recese na druhou. Lepší zápletku možná ani nejde vymyslet, že by námět pro film?

Tak jako tak, vyrazili jsme hledat někoho, kdo by mohl chtít s námi mluvit. Byli jsme o malinko neklidnější, neboť jsme mezitím zjistili, že naše letenky z Paříže neobsahují žádné přesnější určení sedadel. Jen číslo letu. A týkalo se to jen nás tří, zbytek skupiny byl v pohodě. Po sečtení dvou a dvou dohromady nám bylo nad slunce jasnější, že hledání zrovna nás tří bude tím pádem s touto vadou na letence bezpochyby souviset a nejedná se o náhodu. Člověk si pak říká, jestli vůbec odletí. Ukázalo se to být naštěstí jen kosmetickou vadou, sympatický zřízenec u správného okénka, vládnoucí jakžtakž plynnou Angličtinou vše vyřešil s noblesou přímo francouzskou, a tak jsme i odtud včas zvedli kotvy. Nevíme, jestli i Herr Unbekannt, v letadle jsem ho nepotkal. Možná se ale jen nestačil představit.

V tu dobu jsme neměli ještě ani ponětí o tom, že naše místenky nebyl ten největší zádrhel. Tím bylo to, že tyto podstatné informace neobsahovaly ani letenky pro naše zavazadla. Nebo přinejmenším je neobsahovaly včas. Sympatická paní v Praze zřejmě někde udělala chybu.

Konfrontace s jinou paní (letuškou), již ne tolik sympatickou, mi kromě nějakých turbulencí a dostatečného nepohodlí, celkem zpestřila cestu. Dalo by se to nazvat sporem o hov… Zmíněné turbulence, i když naštěstí nijak zásadní, totiž trvaly vcelku dlouhý časový úsek. Mám dojem, že určitě přes hodinu. Po celou tu dobu samozřejmě svítilo výstražné světlo s příkazem připásat se. Jenže po nějaké době začalo v břiše cosi tlačit. Vida, že pasažéři vpředu zhusta toaletu využívají i přes svítící signál, odpoutal jsem se a jal se je následovat. V tu chvíli jsem však na rameni pocítil mocný stisk. Pevný a nesmlouvavý, doprovázený verbálním zákazem opustit místo, pronesený až nepatřičně příjemným hlasem (v porovnání se stiskem). Prosebně jsem namítal, že vpředu pasažéři bez potíží mohou poslechnout volání přírody dle libosti, bez ohledu na nějaké zanedbatelné turbulence. Odpovědí mi bylo nesouhlasné pokývání hlavou a instrukce, že na toaletu mohu až ve chvíli, kdy kapitán zhasne výstražná světla. Tohle snad nemohl vymyslet Francouz, ta letuška musela být přinejmenším z německého pohraničí, nebo rovnou zpoza čáry.

Příroda se hlásila stále mocněji, stejně tak, jako dul vichr do křídel našeho stroje. V mojí hlavě tak uzrál spiklenecký plán, hodný záškoláka. Strašně nenápadně jsem celou dobu sondoval okolí a především to, co se děje za mnou. Trpělivě, nepozorovaně, čekal jsem, až letuška zaleze za plentu, nebo jinam, kde na mě nebude mít výhled. Jakmile ten okamžik nastal, přezka cvakla, pásy letí a… baba vchází do dveří. Nestačil jsem prchnout ani tři kroky a už se za mnou ozvalo (germánsky direktivní, už o tom nebylo pochyb) oslovení, následované ještě direktivnějšími příkazy k usednutí zpět. Kde jsem měl zůstat, volně přeloženo, sedět na prdeli, jak mi to už koneckonců hodná paní jednou vysvětlila. Na moje námitky, že jestli v sedadle zůstanu ještě 10 minut, budou turbulence ten nejmenší problém, jaký naše letadlo má, nebyl opět brán pražádný zřetel. Porážka to byla definitivní a potupná.

Následující desítky minut si pamatuju trochu mlhavě. Vybavuju si spoustu potu, svalového napětí přecházejícího do záškubů a snad i nějaké modlitby. Ty byly ve finále vyslyšeny a ve chvíli, kdy už jsem se loučil s důstojností, světla zhasla. Kachním krokem jsem prchal uličkou maximálním možným tempem, abych s úlevou usedl na trůn vítězů. Pocit to byl tak krásný, že jsem dokonce okamžik zvažoval, jestli tam nemám pro jistotu, preventivně před dalšími turbulencemi, zůstat natrvalo. Pečlivě jsem uvážil pro a proti a rozhodl se vrátit na místo a pozorovat na obrazovce dráhu letu.

Letový plán byl doopravdy změněn, díky zmíněné politické situaci mezi USA a Íránem. Navíc bylo nutné vyhnout se vzdušnému prostoru Pákistánu, což už bývá tradice prakticky pravidelná. Let se tím protáhl o 1000 km, ale koneckonců, hodina sem, hodina tam. Na přestup jsme měli spoustu času.

Před přistáním v Delhi nám personál v letadle rozdal papíry k vyplnění. Aby snad člověk nebyl na pochybách, že skutečně přilétá do Indie. Papíry, byrokracie, papíry, byrokracie, papíry, papíry. Refren, opakující se u každé kontroly. Vylepšený ještě první slokou, napsanou na papíře v rukou jakéhosi zřízence, který se zčistajasna objevil přímo u pásu přivážejícím zavazadla. Sloka o tom, že se opět hledají ti samí tři jako v Paříži, a že se, tradičně, mají někam dostavit. Někam, kde jim bude oznámeno, že „pánové, je nám to moc líto, ale vaše zavazadla s vámi nepřicestovala. Jsou ještě v Paříži“ a hotovo.

Začalo horečné organizování a vyjdnávání. Za vydatné asistence Michalově, který jediný držel v ruce papíry s potvrzenými rezervacemi a byl tak jediný, kdo tušil, kam následující hodiny směřujeme, a kde pár dní pobudeme. Byl tudíž v tu chvíli král. Dalo by se říct, že indická pohádka právě začala. Pohádka o hodných, usměvavých, vstřícných, organizovaných, anglicky hovořících Indech. Nepamatuji si už přesně, zda-li za přepážkou seděli dva nebo tři. Vyjednávající na naší straně byli dva, neboť Vinc si jazykově tolik něvěřil a Michal fungoval jako studnice dokumentů a reálií a později i jako klimatizace na naše horké hlavy.

Každý z nás zvolil jiný styl pro psaní této kapitoly. Tomáš obšírně vyprávěl náš příběh a situaci usmívajícím se a na vše přikyvujícím úředníkům za přepážkou. Já, s mnohaletou praxí z korporátních firem majících back office v Indii, prověřený každodenní komunikací s nimi a rovněž zocelený zkušeností se ztracenými zavazadly v Thajsku, zvolil jsem zcela odlišný přístup. Nenechával jsem se vmanipulovat do otázek a už vůbec nenechával prostor pro improvizaci nebo možné dvojí řešení. Jasně jsem definoval, kdy a jaké očekávám řešení, a asertivně ho opakoval. Dostávalo se mi zpočátku toho samého asertivního souhlasu a úsměvu, ale bylo nad slunce jasné, že bariéry se ani o píď nezmenšily. Zejména potom, když jsem 3x popsal pro účely úředního šimla svůj batoh (včetně značky, velikosti, kapacity, barev a dokonce i oděrek na něm), načež jsem byl vyzván, abych vysvětlil, jaké že vlastně očekávám zavazadlo. Plus to ještě znovu popsal do dalšího, zcela nového lejstra. Jsou holt momenty, kdy dokážu pochopit vraždu v afektu.

Nakonec došlo k nějaké shodě. Dozvěděli jsme se, že naše zavazadla nenastoupila do letadla z Paříže, ale všichni vědí kde jsou, tudíž nejsou ztracená. To byla ta dobrá zpráva. Stejně tak to, že nám je dopraví až na hotel do naší cílové destinace a máme nárok na proplacení nákladů za nákup základních věcí „pro přežití“. Spor se vedl ale o to, kdy se tak stane. Moje argumentace spočívala v tom, že pokud se ví, kde zavazadla jsou a letí dnes za námi do Delhi, nebude jistě problém naložit je do letadla do naší cílové destinace (město Leh) druhého dne, aby přiletěla stejným spojem jako my, jen o 24 hodin později. Což podle Indů problém byl. Jen mi nebyli schopni vysvětlit proč. Usoudil jsem tedy, že lžou, a nechtěl se nechat tak lehce ošálit a odbýt. Obrazně řečeno jsem z nich „vymlátil“ slib, že zavazadla druhého dne přijednou a odešel o něco klidnější.

Pro vnitrostátní let bylo potřeba přesunout se na jiný terminál. Což je v Delhi zajištěno letištním autobusem, kterému cesta trvá cca 20 minut, možná půl hodinky. Svědčí to mimo jiné o tom, že terminály jsou opravdu dost vzdálené, a jiná cesta než autobusem možná není. Člověk tak musí z haly ven, a v tu chvíli dostane pěstí. Horko, absolutní vlhkost, prach, smog. Síla. A pořádná. K tomu není úplně snadné samotný autobus najít a zaplatit, a už vůbec se do něj dostat. Bylo skvělé mít Michala se zkušenostmi, protože jinak mám obavu, že by to bylo na dlouho. Lístek totiž automaticky nezaručuje místo uvnitř, to musí být řádně vybojováno. Fronty se totiž zásadně netvoří. Tvoří se pouze skupinky, chumly a davy. K takovému davu pak přijede autobus, otevře dveře a všichni se do nich začnou hrnout. Lhostejno kdo kdy přišel, šikovnými manévry lze získat už na startu velkou výhodu. Nebo ztrátu. Nějakou chvíli pak probíhá přelévání lidské masy dovnitř, což pozoruje řidič, který se v nějakou (předem nesignalizovanou) chvíli rozhodne učinit tomu přítrž a dveře zavře. Uvnitř nastává boj o sedadla a místa pro batohy, venku o nejvýhodnější pozici pro příští odjezd. My evropané, tři z nás výškově s přehledem atakující 190 cm a v dobré fyzické kondici, měli naprosto dominantní výškovou i váhovou převahu a nebylo pro nás tudíž tak obtížné se do busu napoprvé dostat. Místa na batohy jsme také nějaká urvali, a tak cesta proběhla relativně v pohodlí.

V terminálu pro vnitrostátní lety jsme se tak brzy ráno v pořádku shledali s druhou částí výpravy, čítající o jednu hlavu více, než ta naše. Byli jsme konečně komplet, jedenáctihlavá saň. Pohádková cesta do říše pohádek tak připomínala spíš thriller o cestě kamkoliv jinam, jen ne do ráje. Takový nadpis by ale jistě nelákal k přečtení celého článku. V každém případě, další napínavé zážitky na nás čekají už první celý indický den, aniž bychom měli čas načerpat nové síly a někteří z nás ani čisté oblečení…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *