Vraťte černou do přírody! (Karwendel 2022)

 Nebudu tentokrát popisovat, jak náš fotovýlet za úplňkem v Karwendelu v srpnu 2022 probíhal. Zábavné historky a přešlapy si nechám na někdy jindy, účelem dnešního povídání bude tak tochu vážné-nevážné zamyšlení, ke kterému mě přivedla sama příroda. A Instagram.

Přestože byl termín fotovíkendu znám dost dlouho dopředu, ještě týden před odjezdem jsme absolvovali několik personálních kotrmelců, až se z původně čtyřčlenného týmu stal individální kurz. Tudíž jsem si svoji účast zaplatil pěkně ze svého, ale nevadilo mi to ani za mák. Bylo to totiž poprvé po 2,5 letech, co jsem se dostal do hor a těšil jsem se jak dítě na Ježíška. Nepočítám-li do výčtu 1,5 denní pokus o lyžování a návštěvy Krkonoš. Na vině byla samozřejmě pandemie Číno-viru a posléze moje trable se srdcem, operace a apatyka plná medikamentů k dennímu užívání. Jeden čas jsem si dělal legraci z toho, že vydáním knížky uzavírající předchozích 10 let v horách (ODKAZ), jsem nevědomky hory uzavřel nadobro.

To vše byly důvody toho, že se mi u prvního západu slunce nad Karwendelem z výšky 2500m klepaly ruce, jako bych ho viděl poprvé. Ihned se mě zmocnilo takové to vzrušení neprošvihnout krásný okamžik, nutkání běhat všude kolem. Přesně jako když se člověku něco poprvé podaří. Nebo poprvé vidí něco úchvatného. První milování Měl jsem za to, že tohle už ovládám a při focení zvítězí pragmatismus a soustředění. Tentokrát ale ne. Zkrátka, jakoby to bylo poprvé. Následkem toho jsem pak doma u počítače zjistil, že řada nadějných panoramat je nedotažená, případně jsou některé zdrojové snímky rozostřené. Žádný velký Kunst, jak by řekli Bavoři.

Jak název FotoVíkendu v Karwendelu napovídá, jeho hlavním lákadlem a posláním je focení úplňku vycházejícího nad rozeklaným hřebenem. To bylo to jediné, co jsme tentokrát nefotili. Ani jednou za 3 dny. Příroda zkrátka mínila jinak. Místo úplňku nám však darovala nauvěřitelnou hru světla a mraků. A když jsme večer měli pocit, že to byla skvostné, ráno nám ukázala, že to ještě nebylo nic proti tomu, co nám chce ukázat. Mimochodem, galerie pod článkem je opravdu pouze z prvního dne (západ + východ), ostatní dny zveřejním příště. Pro účel dnešního povídání totiž tahle desítka naprosto stačí.

Pustili jsme se s paní Evou do práce. Využívali temných mraků v kontrastu s paprsky slunce a podexponovávali. A podexponovávali. A podexponovávali ještě víc, než se v obecných fotografických poučkách praví a doporučuje. Prakticky jsme hned na úvod porušovali nepsaná pravidla. A hádejte co. Výsledky byly fascinující. Tedy, podle mého názoru. Tvořili jsme totiž, zase podle mého pohledu, naprosto přirozené fotky, tak jak je pro nás příroda nachystala. Snímky, které nebude potřeba předělávat jakýmikoliv softwarovými posprodukčními harakiri. Zachycení surové reality, i když potažmo oproti všem pravidlům.

Vlatně jsme ale nedělali nic špatného, nic jiného, než by krajinářský fotograf měl. Jen jsme v expozici ubrali trochu světla tak, aby vynikla opravdová surovost přírody a barvy zaujaly přirozeně, nikoliv postprodukčně.

Osobně jsem totiž poslední dobou už doslova alergický na všechny ty Instagramové filtry, západy slunce v protisvětle s naprosto projasněnými stíny a barvami jak ze Čtyřlístku. Nikde ani náznak tmavé, všechno sluníčkově jasné, přebarvené, umělé. Jako mucholapka na lajky asi dobrý, ale viděl to někdy někdo z vás v přírodě na vlastní očí? Pochybuju o tom. Pokud se totiž do zapadajícího kotouče slunce budete dívat dostatečně dlouho, bude to dost pravděpodobně to jediné, co do konce života uvidíte. Pokud se podíváte na pár chvil na scénu jako takovou, oko ten kontrast nezpracuje a stíny, potažmo tmavá místa prostě uvidíte. Tak proč ne na fotografii?

Mrzí mě trošku, že v podobném přesvětleném nepřirozeném duchu občas publikují i fotografové, jejichž práce si jinak nesmírně vážím (nebudu jmenovat). O to víc mě hned před prvním focením potěšila právě paní Eva, která v debatě u zaslouženého povýstupního zlatavého moku prohlásila, že Já si vždycky vzpomenu na tvojí větu při našem prvním kurzu (při probírání postprodukce, pozn. autora). „Ale tohle jsme přeci neviděli!“ a snažím se tím řídit. Což zní celkem banálně, ale pro mě to má cenu zlata.

Moc rád dělám kurzy pro všechny, kdo o ně mají zájem. Baví mě předávat, co jsem se sám naučil a navíc se podělit i o své názory. Nevnucuji je, ale zmíním je, taková už je moje nátura. Když si je pak někdo, jako v tomto případě paní Eva, vezme za své, je to pro mě to největší ocenění. Ruku na srdce. Správně fotografovat panningem, určit ideální clonu, nebo naklonovat pozadí ve Photoshopu se ve finále každý může naučit z milionu zdrojů, to není moje unikátní know-how. Ale vezme-li za svou byť jedinou myšlenku, názor, ostýchám se říct přímo filozofii, je to skvělý pocit a velká radost.

V tomto případě je moje filozofie celkem jednoznačná. Chci svými fotkami přiblížit scénu nejpřirozeněji, jak jen to jde. Co nejblíže tomu, jak jsem sám v tu chvíli viděl. Bez moderních Insta, Meta, BlaBla filtrů vytvářejících krásné barvy a paprsky slunce tam, kde se nikdy v reálu nemohou vyskytnout. Bez HDR, pseudo-HDR a jiných technik. Všechno to protivně přebarvené, brrrr.

Samozřejmě, také používám postprodukci. V digitální fotografii to jinak nejde. Je to taková černá komora filmového věku. Ale využívám ji opravdu k drobným doladěním, nikoliv předěláním scény. Zbytek tvořím za hledáčkem, přímo na místě.

Zdají se vám některé moje fotky podexponované? Je v nich hodně černé? Ano. Zcela úmyslně. Podle mě totiž černá vrací přírodě její sílu. Její surovost. Navíc vyniknou přirozeně kontrasty a barvy. Mordor taky nebudete fotit v high-key režimu, nebo jo? Neztratí tak veškerou atmosféru? Asi těžko někdo bude u televizní obrazovky trpět za Froda, pokud kolem Mordoru poroste tráva a všechno bude ozářené duhou. Tak proč to falšovat i jinde? Neztratí se tím opravdovost? Syrovost, kterou nelze napodobit, jen ji více či méně zdařile zachytit? Syrovost, kterou umí vytvořit jen sama příroda a kterou byste sami, byť byste měli tu možnost, nedokázali sami nikdy ani vymyslet (například v ateliéru)?

Je mi jasné, že s tímto názorem jsem v menšině. Ale díky vašim reakcím vím, že ne úplně sám.

Když mi kamarád před několika týdny předvedl, co všechno umí nový PhotoShop v Beta verzi, chtělo by se mi parafrázovat slavnou větu z české klasiky Pelíšky: A fotografové nebudou mít co žrát. Nepřeháním. Změna oblohy na 2 kliknutí, kompletní dokreslení krajiny podle algoritmu, AI na úrovni, o které jsme před 5 lety jen snili. Pro grafika neuvěřitelné zjednodušení a pomoc. Ale jako fotograf prakticky nemusím vyrazit do terénu. Vezmu si jakékoliv zdrojové snímky, dám si východní/západní světlo kam chci a umělá inteligence za mě vytvoří naprosto dokonalý snímek nerozeznatelný od reality, oproštěný od lidí, rušících prvků, vylepší počasí. Tak proč ve finále putovat třeba 1500 výškových metrů s 15 kilogramy techniky bez záruky výsledku.?

Prostě proto, že nás, menšinu, to pořád baví. Rozhodně i bez ohledu na dosažené lajky. A možná doufáme i v to, že ten lidský faktor bude mít ještě pár let navrch. I proto, že se nebudeme bát zachytit černou v krajině a vrátit tak přírodě její sílu. Boj člověka s přirodou totiž, a o horách to platí dvojnásob, vždy dopadne ve prospěch velikánů, nikoliv lidských bytostí.

Vidíte to podobně, nebo se spokojíte s prospekty cestovních kanceláří? Budu rád za vaše názory a předem za ně děkuji!