Pohlednice z Algarve – 10.6.2021
Jak mě včera přivítalo Algarve sluncem a příjemnými 36 °C, dnes mě přivítalo sluncem a příjemnými 24 °C. Což se ovšem během dvou hodin změnilo na už méně příjemných 19 °C a zataženo, večer dokonce teplota klesla na bídných 16 °C a stále zataženo. Klasika, přijel jsem, slunce odjelo. K tomu je potřeba připočíst neskutečný vichr, který tu celý den dul až tak, že některá auta kličkovala po silnici jako po požití flašky místního kvalitního vína. Mimochodem, smí se tady řídit s 0,5 promile v krvi a s tím už se dá pracovat 😊
Jinak si tu ovšem s předpisy nikdo moc hlavu nedělá. Rychlost ještě jakž takž, červenou na semaforu tu také ctí, jinak se tu předjíždí podle hesla „plná čára není zeď“ a nějaké blinkry, o tom asi nikdo nikdy neslyšel. Za celý den jsem potkal snad jen jediného řidiče, který kruhový objezd opouštěl se zapnutou signalizací. Jinak škoda mluvit. A propos kruhové objezdy – těch je tady opravdu mnoho. Silnicemi první třídy, kterými jsem jezdil dnes, měly v průměru každých 2,5 kilometru jeden. Ve městech byla koncentrace ještě větší, téměř 0,5 kilometru jízdy na jeden kruháč. Okresní silničky a cestičky vedou povětšinou nekruhově, zato často úzce na jedno auto. A v městečkách jsou občas tak úzké, že je potíž se do nich autem vůbec vměstnat a neodřít ho. Znovu jsem dnes musel být rád za Subaru z půjčovny, protože se obávám, že cokoliv většího už by dnes došlo škody na laku. Chvílemi do 10 cm místa u obou zrcátek a to nepřeháním!
V jedné takové super úzké uličce na mě vyběhli dva štěkací hlídači a pokoušeli se auto zastavit, nebo alepsoň vyplašit. Samozřejmě se během chvilky ztratili ze zorného pole někde před kapotou. Posouval jsem se hlemýždí rychlostí tak, abych ucítil případný náraz do těla psa a ten měl navíc dostatek času se přemístit. Navíc, pokud bych přejel jen ocas dříve než narazil do těla, asi bych byl zvenku dostatečně hlasitě upozorněn. Podařilo se mi pár metrů prosoukat a jeden zrzavý hlídač se bůhvíkudy dostal za auto a měl jsem ho ve zpětém zrcátku. Jenže po druhém nebylo vidu ani slechu. A v tu chvíli jsem gumou do něčeho narazil. Vmžiku jsem zastavil a čekal, neozývalo se však žádné nesouhlasné vytí, jen štěkot kolegy vzadu. Zařadil jsem zpátečku a popojel pár centimetrů zpět, pro jistotu, jenže to už jsem zase neviděl psa za zadními koly a hrozilo případné přejetí i jeho. Takže jsem opět popojel vpřed a zase narazil. Opět žádný jekot, takže asi nerozvnost na cestě. Podařilo se mi stáhnout okénko a částečně z něj vystrčit hlavu. Vpředu jsem sice stále nic neviděl, ale oba psi byli najednou vzadu. Doteď si lámu hlavu jak. Nelenil jsem, „šlápl na to“ a už jen doufal, že ani jeden nebude tak hloupý, aby mi v tu chvíli vběhnul pod zadní kolo. Asi bych to neututlal nějakých 200 metrů od svého parkoviště. Nestalo se naštěstí nic, takže nemusím pucovat nárazník, ani kola, hurá.
Jak jsem zmínil, počasí nebylo nic moc, sluníčko proklouzlo přes mraky jen sporadicky. Takže ani s focením to nebyla žádná sláva, tahle večerní fotka je vlastně jedna z mála, kde slunce na chvilku proklouzlo. Je pořízená pár desítek vteřin před západem. Když si ale vzpomenu, jak jsem se před výjezdem namatlal faktorem 50, do kufru sebevědomě hodil ručník a plavky a nasadil klobouk proti úpalu… Škoda mluvit! Ještě jsem se před večerním focením moc rád vrátil pro bundu.
Vypadá to, že se oblačnost drží nad západním pobřežím pár kilometrů do vnitrozemí a pak už je azuro. Zítra tedy směr východ, do Lagosu! Snad to bude lepší 😊